středa 11. července 2012

Berlín: Město kamene #2


Od mé první recenze Berlínu, která se týkala převážně knihy jako takové, uplynul již nějaký čas. Pocity z prvního přečtení ve mně uzrály. Během této doby jsem však do Města kamene několikrát nahlédnul a celý si jej znovu přečetl. Při druhém přečtení jsem pronikl hlouběji do světa Lutesovy jemné linky a objevil detaily, které jsem při prvním horečném a radostném čtení přehlédl. Jak byla předchozí recenze pohledem zvnějšku, bude ta nynější pohledem dovnitř.


Příběh

Úvodní scéna, v níž se seznámíme s hlavními protagonisty příběhu Martou Mullerovou a Kurtem Severingem, funguje jako intro k nadcházejícímu příběhu naprosto dokonale.

Přestože je Berlín především epickým dílem, hloubky dosahuje právě v momentech odhalování psyché jednotlivých postav knihy. A to se mnohdy děje bez přítomnosti textu – např. prostřednictvím surrealistického snu, který prožívá jeden za spolužáků Marty. Tato v podstatě jednostránková epizoda by mohla posloužit jako typický příklad Lutesovy schopnosti využívat potenciál postav pro vytvoření nálady, aniž by musel rozvíjet jejich příběh po epické stránce.

Lutesovi se daří skvěle postihnout citové rozpoložení jednotlivých postav – dopomáhá mu k tomu mimo jiné i využití vnitřní řeči postav. Politickou situaci pak komentuje za pomoci inteligentních, místy sarkastických poznámek novináře Kurta Severinga, který se téměř jako jediný k dění vyjadřuje s nadhledem – nepostižen demagogií soupeřících stran.
Pro lepší rozpoznatelnost je vnitřní řeč umístěna do obláčků na rozdíl od klasických bublin v případě rozhovorů. S vnitřní řečí se setkáme prvně v podobě zápisků Marty – ty jsou navíc vysázeny kurzívou.
V některých recenzích byl Městu kamene vytýkán příliš roztříštěný děj. Je pravdou, že základní dějová linka je často přerušována a neodvíjí se lineárně. Vedle ní se zhruba v druhé části knihy začíná odvíjet další podstatný příběh – popisující těžkou životní situaci Gudrun a jejích dvou dcer.

Příběh Marty a Kurta je vyprávěním o vztahu dvou osob žijících ve složité době. Oba se tak stávají svědky těchto časů, avšak nejsou okolnostmi příliš postiženi. Naopak tomu život Gudrun je jimi určován. Zůstane se svými dvěma dcerami sama pouze s pomocí lidí, kteří se stejně jako ona přiklání k hnutí komunistickému, což je důvodem rozpadu jejich rodiny. Její muž vyznávající ideologii „pravého němectví“ se spolu se svým synem připojí k hnutí nacistickému. Tato situace – bezpochyby extrémní – je dokladem složitosti a neštěstí tehdejší doby.

Výběrem postav, které často stojí na opačných stranách barikád, Lutes dosahuje komplexnosti, co se týká popisu života tehdejšího Berlína. Ať je to policista, veterán, židovský chlapec prodávající noviny či dělnice objevují se v knize bez předchozího úvodu a bez souvztažnosti k hlavní dějové linii. Město kamene je takovýchto postav plné a Lutes se nebojí dávat jim prostoru, kolik mu přijde nezbytné, aby následně jejich historii rychle uzavřel a ponořil se do myšlenek jiného kolemjdoucího. Dozajista je to dobrý způsob, jak popisovat živé a pulzující město, nezřídka kdy nořící se do chaosu. Na druhou stranu není snadné se v této změti osudů, myšlenek a snů neztrácet. Samotný příběh Marty a Kurta je těžké chápat jako to, co vyprávění táhne dopředu. Je však tím, co knihu uceluje a drží pohromadě.

Bezpochyby je Lutes výborným scénáristou. Přestože jsou postavy i jejich příběhy fiktivní, působí osudy a myšlenky, jež nám vypráví, uvěřitelně – jsme schopni se s nimi v mnoha momentech přirozeně ztotožnit.

Kresba

Osobně jsem uvítal klasické geometrické rozvržení panelů na straně. Plní svůj účel – nestrhává na sebe pozornost a nestává se vizuální hrou samo o sobě. Pokud se rozvržení mění, lze proto nalézt odůvodnění v ději či obrazové kompozici. Panely jsou vyplněny realistickou černobílou kresbou sestávající převážně z linky. Jedná se o tradiční styl, v níž není sice příliš invence – je však proveden skvěle. Lutes výborně pracuje s gesty, a vyprávění doplňuje jednoduchými kresebnými náměty, které velkou měrou přispívají k hloubce knihy. Důraz na detail je vysoký a často se mi stávalo, že jsem se, stejně jako u epizodického vyprávění kolemjdoucí postavy, pozastavil nad drobným výtvarným výjevem na dlouhé minuty, abych jej vnímal a užíval si ho. Jedno negativum jsem však pozoroval – místy mi přišel prostor mezi linkami stísněný. Myslím však, že je to následkem zmenšení formátu knihy než vadou kresby samotné.

Lutes často umisťuje postavy do davu lidí či se k nim přibližuje přes střechy města. Zvětšuje tak pocit, že je Berlín takovýchto lidí a osudů plný, přičemž se mu daří popsat jen malou část z nich. Z těch však vybírá příkladně.

Berlín: Město kamene si žádá podrobnějšího čtení – celý tento svět je vystavěn na detailech. A proto nečtěte hltavě a vychutnávejte knihu, jež dozajista patří k tomu nejlepšímu, co u nás vyšlo.

Zůstaňte naladěni.
M.












Žádné komentáře:

Okomentovat