Od mé první recenze
Berlínu, která se týkala převážně knihy jako takové, uplynul
již nějaký čas. Pocity z prvního přečtení ve mně uzrály.
Během této doby jsem však do Města kamene několikrát nahlédnul
a celý si jej znovu přečetl. Při druhém přečtení jsem pronikl
hlouběji do světa Lutesovy jemné linky a objevil detaily, které
jsem při prvním horečném a radostném čtení přehlédl. Jak
byla předchozí recenze pohledem zvnějšku, bude ta nynější
pohledem dovnitř.
Příběh
Úvodní scéna, v níž
se seznámíme s hlavními protagonisty příběhu Martou Mullerovou
a Kurtem Severingem, funguje jako intro k nadcházejícímu příběhu
naprosto dokonale.
Přestože je Berlín
především epickým dílem, hloubky dosahuje právě v momentech
odhalování psyché jednotlivých postav knihy. A to se mnohdy děje
bez přítomnosti textu – např. prostřednictvím surrealistického
snu, který prožívá jeden za spolužáků Marty. Tato v podstatě
jednostránková epizoda by mohla posloužit jako typický příklad
Lutesovy schopnosti využívat potenciál postav pro vytvoření
nálady, aniž by musel rozvíjet jejich příběh po epické
stránce.
Lutesovi se daří skvěle
postihnout citové rozpoložení jednotlivých postav – dopomáhá
mu k tomu mimo jiné i využití vnitřní řeči postav. Politickou
situaci pak komentuje za pomoci inteligentních, místy sarkastických
poznámek novináře Kurta Severinga, který se téměř jako jediný
k dění vyjadřuje s nadhledem – nepostižen demagogií
soupeřících stran.
Pro lepší
rozpoznatelnost je vnitřní řeč umístěna do obláčků na rozdíl
od klasických bublin v případě rozhovorů. S vnitřní řečí se
setkáme prvně v podobě zápisků Marty – ty jsou navíc vysázeny
kurzívou.
V některých recenzích
byl Městu kamene vytýkán
příliš roztříštěný děj. Je pravdou, že základní
dějová linka je často přerušována a neodvíjí se lineárně.
Vedle ní se zhruba v druhé části knihy začíná odvíjet další
podstatný příběh – popisující těžkou životní situaci
Gudrun a jejích dvou dcer.
Příběh Marty a Kurta
je vyprávěním o vztahu dvou osob žijících ve složité době.
Oba se tak stávají svědky těchto časů, avšak nejsou okolnostmi
příliš postiženi. Naopak tomu život Gudrun je jimi určován.
Zůstane se svými dvěma dcerami sama pouze s pomocí lidí, kteří
se stejně jako ona přiklání k hnutí komunistickému, což je
důvodem rozpadu jejich rodiny. Její muž vyznávající ideologii
„pravého němectví“ se spolu se svým synem připojí k hnutí
nacistickému. Tato situace – bezpochyby extrémní – je dokladem
složitosti a neštěstí tehdejší doby.
Výběrem postav, které
často stojí na opačných stranách barikád, Lutes dosahuje
komplexnosti, co se týká popisu života tehdejšího Berlína. Ať
je to policista, veterán, židovský chlapec prodávající noviny
či dělnice objevují se v knize bez předchozího úvodu a bez
souvztažnosti k hlavní dějové linii. Město kamene je takovýchto
postav plné a Lutes se nebojí dávat jim prostoru, kolik mu přijde
nezbytné, aby následně jejich historii rychle uzavřel a ponořil
se do myšlenek jiného kolemjdoucího. Dozajista je to dobrý
způsob, jak popisovat živé a pulzující město, nezřídka kdy
nořící se do chaosu. Na druhou stranu není snadné se v této
změti osudů, myšlenek a snů neztrácet. Samotný příběh Marty
a Kurta je těžké chápat jako to, co vyprávění táhne dopředu.
Je však tím, co knihu uceluje a drží pohromadě.
Bezpochyby je Lutes
výborným scénáristou. Přestože jsou postavy i jejich příběhy
fiktivní, působí osudy a myšlenky, jež nám vypráví,
uvěřitelně – jsme schopni se s nimi v mnoha momentech přirozeně
ztotožnit.
Kresba
Osobně jsem uvítal
klasické geometrické rozvržení panelů na straně. Plní svůj
účel – nestrhává na sebe pozornost a nestává se vizuální
hrou samo o sobě. Pokud se rozvržení mění, lze proto nalézt
odůvodnění v ději či obrazové kompozici. Panely jsou vyplněny
realistickou černobílou kresbou
sestávající převážně z linky. Jedná se o tradiční styl,
v níž není sice příliš invence – je však proveden skvěle.
Lutes výborně pracuje s gesty, a vyprávění doplňuje
jednoduchými kresebnými
náměty, které velkou měrou přispívají k hloubce knihy. Důraz
na detail je vysoký a často se mi stávalo, že jsem se, stejně
jako u epizodického vyprávění kolemjdoucí postavy, pozastavil
nad drobným výtvarným výjevem na dlouhé minuty, abych jej vnímal
a užíval si ho. Jedno negativum jsem však pozoroval – místy
mi přišel prostor mezi linkami stísněný. Myslím však,
že je to následkem zmenšení formátu knihy než vadou kresby
samotné.
Lutes často umisťuje
postavy do davu lidí či se k nim přibližuje přes střechy města.
Zvětšuje tak pocit, že je Berlín takovýchto lidí a osudů plný,
přičemž se mu daří popsat jen malou část z nich. Z těch však
vybírá příkladně.
Berlín: Město kamene si
žádá podrobnějšího čtení – celý tento svět je vystavěn
na detailech. A proto nečtěte hltavě a vychutnávejte knihu, jež
dozajista patří k tomu nejlepšímu, co u nás vyšlo.
Zůstaňte naladěni.
M.
Žádné komentáře:
Okomentovat