Minule jsem psal, že se příště vrhnu na recenzi American Splendor. Ten naštěstí leží na křesle už nějakou dobu, bohužel nebylo mnoho času, takže jsem se ještě pořádně nezačetl. Má to i své světlé stránky, AS si tak šetřím více než bych jinak byl schopen. Tak se nyní budu věnovat jeho tvůrci.
Harvey Pekar
Byl americký spisovatel, jazzový a literární kritik. Narodil se 8. října 1939 v Cleveland, Ohio rodičům Dora a Saul Pekar – polským imigrantům. Harveyho otec Saul Pekar byl učenec a znalec Talmudu. Dětství prožil v bytě nad koloniálem na Kinsman Avenue, který jeho otec vlastnil. Harvey absolvoval Shaker Heights High School v roce 1957, následně pokračoval ve studiu na Case Western Reserve University, kterou ovšem nedokončil, protože s ní po roce sekl. Následně narukoval k námořnictvu a po propuštění ze služby se vrátil do Clevelandu, kde porůznu pracoval do té doby než nastoupil do Cleveland's Veteran's Administration Hospital jako úředník kartotéky. V této práci setrval až do odchodu do důchodu v roce 2001.
Harvey Pekar je pro komiks stejně legendární postavou jako Robert Crumb. Společně stáli u vzniku něčeho v komiksu úplně nového a to – autobiografického komiksu. Harvey se s Robertem potkal v roce 1962, kdy se Crumb přistěhoval z Filadelfie a pracoval zde jako tvůrce ilustrovaných pohledů. Kromě komiksů měli Crumb s Pekarem společnou vášeň pro hudbu – jazz a blues. Jak Crumb tak i Pekar jsou sběratelé desek, Crumb navíc i hudebníkem – hraje na banjo a zpívá v kapele R.Crumb & His Cheap Suit Serenaders.
Harveyho vášeň pro sbírání v něm byla zakořeněna již odmala, začínal komiksy a různými magazíny. V 16 letech začal sbírat jazzové desky. Jak sám říká, jeho sběratelská vášeň měla obsesivně-kompulzivní prvky. Pěkně to ilustruje jedna příhoda: Když ho kamarád požádal, aby mu zapůjčil pár Coltranových desek, které byly ale docela vzácné a tak Harvey řekl ano. Pod podmínkou, že půjde s ním a hned po skončení show si desky vezme. V průběhu přehrávání se probíral deskami, jež byli v knihovně rádia. Po čase se dostal asi tak k půl tuctu desek, které neměl a plánoval je pořídit. Věděl, že si z té knihovny stejně lidé desky berou a tak si řekl, proč si taky něco nevzít? Desky vzal, přinesl je na WC, kde je začal skládat a ukrývat do krabice od toaletního papíru. Vrátil se zpátky do studia, kde mu jeho kamarád již vracel Coltraneho desky, poděkoval a šel si vyzvednout „své“ desky. Jenže.. dveře byly zamčeny.
Této historce se jak jinak dostalo ilustrace, od Crumba. Z ní postnu panel, který historku uzavírá:
„Nezáleží na tom, kolik desek mám, nikdy mi to nebude stačit. Tohle je jako být feťák!!“
To be continued...
Žádné komentáře:
Okomentovat